Jan Skácel
moravský básník, prozaik a autor poezie pro děti
(* 7.2.1922 Vnorovy – + 7.11.1989 Brno)
V letošním roce si připomínáme třicet let od úmrtí básníka Moravského Slovácka. Díky své poetice jej můžeme považovat za pokračovatele nám neznámých autorů lidových písní. Tak jako lidová píseň, tak i Skácel ve svých básních i prózách zrcadlí každodenní život pomocí mnoha nejrůznějších motivů jistoty a pomocí symboliky, a stejně jako lidová píseň dokáže jedinečně vykreslit a zdůraznit radostné i tragické polohy života. V jeho verších se neustále střetávají protiklady a objevuje se také propast mezi minulostí a současností. Z básní můžeme vyčíst Skácelovo těsné sepětí s domovem a přírodou, které zdůrazňuje mimo jiné pomocí archetypů, kterými jsou například kořeny, voda, strom, domov aj.
O Skácelovi se říká, že je básníkem ticha. I když v básních vypovídá o silné, třeba trochu drásající myšlence, jeho verše nedrhnou, nekřičí – využívá spíše náznaku a výstižných, prostých metafor. Není mnohomluvný – stačí mu malý prostor a pár slov, aby vyjádřil pocit, náladu či obraz, který se nám zdá zcela vlastním a osobním. O to silnější, působivější, je pak dojem z jeho básní. Dotýká se všedních témat, která jsou důvěrně známá, lidská, a přitom se prolamuje k nadosobnímu smyslu – překlene se k hodnotám, jež vzbuzují archetypální představy, možná i dotek náboženské /transcendentní/ skutečnosti. Proto jak jeho sbírky, tak próza, i když znázorňují prosté věci, zanechávají pocit něčeho hlubšího, důvěrného, hluboce známého – a laskavého, dobrého.
V pořadu Československého rozhlasu s názvem Písničky do zápisníku, kdy redaktor Antonín Jančík pokládal známým osobnostem otázku jejich vztahu k lidové písní s žádostí o uvedení nejoblíbenější písně, Jan Skácel za tuto označil píseň „Ej křížu křížu, ukřižovaný, kdo ťa křižoval, Zarazičani …“. A dále k uvedeném dodal, proč právě tato píseň. „Slyším v ní roviny (louky kolem řeky Moravy okolo Vnorov a Strážnice), senoseč, voňavou trávu“.
Svůj niterný vztah k lidové písni vyjádřil s jedinečnou dávkou sentimentu, jak to uměl mistrně právě on sám následovně: „ Kdykoliv přijde člověk domů (na jeho milované Slovácko), přepadne jej sentiment a je mu líto, kolik ho zase za ten čas ubylo …“.
Ve svých básních popisuje každodenní život pomocí mnoha nejrůznějších motivů a pomocí symboliky, kterou dokáže vykreslit a zdůraznit radostné i tragické polohy života. Základem mnoha jeho básní je nostalgie, smutek a bolest, zklamání nad povrchností každodenního života. V jeho verších se neustále střetávají protiklady a objevuje se také propast mezi minulostí a současností. Z básní můžeme vyčíst Skácelovo těsné sepětí s místem odkud „vzešel“, s jeho přírodou, ale i s generacemi které nám předcházely a zanechaly svůj odraz ve všem, co nás obklopuje. Stačí se jen rozhlédnout s očima Jana Skácela
Na slova některých jeho básní složil Jiří Pavlica z Hradišťanu písně do alba O slunovratu a alba Vteřiny Křehké.